• Markéta Lopatková
• Václava Kettnerová
• Eduard Bejček
• Anna Lauschmannová
• Marie Podobová
• Veronika Kolářová

• Anotátor rozhoduje, zda se ve větě vyskytuje light verb (LV) s predikativním jménem (A), nebo plnovyznamové sloveso (N).
  1. V případě A je dějový význam vyjádřen predikativním jménem, zatímco sloveso vyjadřuje především různe aspekty děje (napr. intenzitu apod.).
  2. V případě N je sloveso plnovýznamové a predikuje sloveso, nikoli jméno.

• Při anotaci se tedy nejprve ptám, zda jméno nese dějový význam, pokud mám podezření, že ano, podrobím kolokaci (sloveso + jméno) následujícím testům:
  1. Redukční test (Radimský, 2010, pp. 13nn.): a. Lukáš chová úctu k Marii. → b. relativizace Úcta, kterou chová Lukáš k Marii. → c. odstranění LV Úcta Lukáše k Marii. Pokud redukcni test vyvola podezreni, ze by se mohlo jednat o LV:
  2. Sdílení některých valenčních doplnění mezi jménem a LV, primárně jde o ACT jména, které by mělo být referenčně totožné s některým členem slovesného rámce: Petr dal Janovi rozkaz. ACT jména rozkaz (Petr) koreferuje s ACT slovesa dát, navíc ADDR jména (Jan) koreferuje s ADDR slovesa

• Pro predikativní jméno by též mělo platit následující:
  1. Omezená možnost formulovat doplňovací otázku, která se na predikativní jméno ptá jako na jmenné doplnění slovesa: Jan upadl do rozpaků. → *Do čeho Jan upadl?; Petr dostal od Jana facka. → *Co dostal Petr od Jana?. Jelikož predikativní jméno vyjadřuje děj, je nutné se tázat podobně, jako bychom se tázali na sloveso: Jan upadl do rozpaků. → Co se stalo s Janem?; Petr dostal od Jana facka. → Co se stalo mezi Janem a Petrem?
  2. Omezená možnost pronominalizovat jméno (predikativní jméno není referenční): Jan upadl do rozpaků. → *Jan upadl do toho.

• Více kolokací (v případě koordinace) uvádíme oddělené středníkem.
• Více poznámek je možné uvést v řádcích pod sebou (opakovaně tab při anotaci).
• Pokud lze konstrukci užít (třebaže výjimečně) se substantivem v singuláru, zapíše se kolokace v singuláru (bez ohledu na užití ve větě). Je-li singulár hodně násilný, postěžujte si do poznámky.
  klást otázky → klást otázku
  klade mu meze → klást mez (NOTE: snad vždy v sg.)
  Jen tehdy, pokud singulárový tvar nedává smysl a určitě neexistuje, zapíše se kolokace v plurálu.
  uvést do rozpaků
• Zvratné tvary se do kolokace nepíšou.
  Petr si kladl otázku. → klást otázku (nikoli klást si otázku, neboť to je klást otázku sobě)
• Předložkové tvary jsou naopak zcela v pořádku (klást za vinu nebo klást za vzor)
• Chceme měřit mezianotátorskou shodu: proto anotujte jednotně, poznámky pište jen do pole NOTE (či na papír) atp., ať jde výsledek zpracovat automaticky.
• Pokud má anotátor pocit, že substantivum v predikátu nemá aktora (nejspíš v klást rovnítko – čí rovnítko to je?), vyplní
  QCor: x

• Zvratný tvar ignorujeme – ale co když mění význam jako v klást si podmínku, což není totéž jako klást podmínku sobě?

• Idiom: Pozor na rozdíl mezi LVC a idiomem. Klást na srdce je rozhodně idiomatické, nekomposicionální, přenesené, atd. Ale NENÍ to LV! Ostatně žádný z testů na LV neprojde a navíc pro LV je typická (značná) komposicionalita. V cizím jazyce nerozumíme neznámým idiomům – ale neznámá LV pochopíme snadno: recepce jsme schopni, produkce už nikoli.

Otázky:

• Zvolila jsem ANO, vyplnila jsem kolokaci i QCor. Když jsem si to ale později rozmyslela a změnila anotaci na NE, kolokace i QCor tam zůstaly. Vadí to?
  Nevadí. Pokud je zvoleno NE, na kolokaci ani na QCor se nebudu dívat (tedy přednost má volba A/N). Poznámka (NOTE) nadále platí.
• Chci vyplnit poznámku u slovesa, ktere NENÍ lehké. Jak na to?
  Nejprve stiskněte n (vyznačí, že sloveso je plnovýznamové, a přeskočí na další větu), potom , (vrátíte se na právě anotované sloveso), mezerník (umožní pod sloveso vložit NOTE) a ukončíte enterem. Můžeme to zjednodušit, budete-li to používat často.